Mikrosvět mámy

Tak moji staro-noví čtenáři, já se trochu bojím, že se se mnou budete nudit. Protože je to 4 roky a 1 měsíc, co jsem odešla z práce na mateřskou a dosud jsem mámou na plný úvazek. No a když jsem tehdy vyklízela své pracovní místo, vůbec jsem netušila, jaký život mě čeká. Dnes musím říct, že jsem měla velmi, ale velmi romantické představy - od dlouhých procházek s miminkem a čtení někde na lavičce u kočárku, až po volná odpoledne po dobu odpoledního spánku dítěte/dětí nebo třeba toho, že když budu chtít, tak si prostě zajdu na koncert! Dítě/děti přece pohlídá táta, babička, někdo... No... Za ty 4 roky žití reality, která je dost jiná od těch mých představ, ba skoro opačná, jsem taky došla k tomu, že ty mama profily na Instagramu mají pravdu v tom, že táta NEHLÍDÁ, táta je plnohodnotný rodič a měl by se o své dítě/děti starat/pečovat a tak. Nicméně stále mi to nejde přes pusu, takže stejně říkám, že hlídá a myslím tím ale přesně to, co se myslí těmi jinými výrazy. Tedy očekávám, že:

• pozná, že má dítě hlad nebo žízeň a dá najíst nebo napít
• dokáže dodržovat navyklou rutinu (doba oběda, doba večeře, koupání, ukládání ke spánku)
• bude tak nějak držet směr a styl výchovy
• a mnoho dalšího

Ukazuje se, že ani to není úplně ideální. 😀 

Taky jsem si myslela, že přece všechno kolem mě pojede dál, že prostě vezmu kočárek s dítětem a jen se přidám k tomu, co kolem mě existuje. První sprchu jsem dostala, když jsem přijela s prvorozenou z porodnice a napsala holkám do kanclu: "Ahoj tety, tak jsme doma a moc rádi vás uvítáme na návštěvě, přijďte si poňuchňat miminko." Odpovědí bylo, že v poklidu, že to necháme až po šestinedělí. Tak... Asi jsem něco špatně pochopila. Protože jsem stihla už další šestinedělí a i od toho už uplynul rok. Takže myslely až po šestinedělí pátého dítěte nebo jak? Já ale asi další dítě nechci. Teda já jsem si myslela, že chci tři. Celý život jsem si to myslela a nevím proč. Teď ale často sedím večer na zemi u postele po třech hodinách uspávání a tečou mi slzy z únavy, smutku po mém bývalém životě i z toho všeho marastu, co je kolem mě. Takže si upřímně říkám, že to třetí asi fakt nedám. Realita je taková, že týden po týdnu, den po dni, hodinu po hodině jsem s dětmi SAMA. Výjimkou bývají úterní odpoledne od 15 do 18 hodin, kdy si starší (a dvakrát už i mladší) bere moje máma. Jenže to je přesně ten čas, kdy stihnu vysát a vytřít celý byt, vynést všechny odpadky (tříděný odpad a tak) a dát si sprchu. Takže co je to za čas pro mě? Tatínek přijíždí v pátek večer a řekla bych, že to je takový ten čas, kdy se oba ladíme - on se trochu marně rozhlíží, placatí se s holkami v obýváku a já zas přemýšlím, co na něj delegovat a jak. Většinou se podělíme o večerní hygienu dětí, zatímco já uspávám, on koupe starší a pak uspáváme a uspáváme až někdy uspíme dřív sebe než děti. Říká se, že čert nikdy nespí. Tak vám nevím, odkud pochází ty naše děti, ale je to dost podobné! V sobotu má on většinou dopoledne program typu oprava auta, skládání vlastní motorky a tak. Občas vymyslíme nějaký výlet nebo návštěvu a víkend je pryč. Mezitím se prohrabu hromadami prádla, uvařím v obřích hrncích na další týden a jedeme zase nanovo. 

Nedávno jsem se zamyslela a říkala si: Ty jo, co vlastně chceš dělat? A víte co? Já už nevím. Nedávno mě kamarádka vytáhla na kafe a pizzu od 18 do 19 hodin. Prostě přepadovka. Byl to pátek, táta byl doma, tak jsem prostě šla. Bylo to tak osvobozující. Byla jsem takto někde sama, navečer tuším po dvou letech. Jenže když jsem po hodině přišla domů, tak jedno dítě totálně přetažené, druhé dítě nacpané infantrini drinkem celodenní dávkou tak, že blilo a blilo. Takže já už vlastně nevím, kdo jsem, co chci a tak.

Ale třeba se aspoň vrátím k tomu psaní a postupně zas najdu sama sebe. Možná.

Tenhle článek vzniká tak, že mě mladší tahá za šaty a vříská a starší opakuje stopadesátkrát: rekrama, rekrama, rekrama... Je to reklama a to R navíc je tam proto, protože se právě naučila říkat R a tak ho cpe všude. Sedím uprostřed obýváku a snažím se odfiltrovat všechen ten hluk a doufám, že si nikdo neublíží, dokud nedopíšu tento článek.